BATHORY - ANDĚL I ĎÁBEL

DVA A PŮL TÝDNE

MICHAL

SHRNUTO ANEB "MNOHO V JEDNOM"

BABINA BOBINA

   Série podzimního agi-závodění byla uprostřed října zpestřena akcí tak trochu z jiného soudku. Eliška využila možnosti poměřit sebe a Jive v atraktivním psím sportu - dogfrisbee. Přihlásila však nejen sebe, ale také tátu s Annie. Pravdou je, že tento sport jako jediný psí tátu uchvátil natolik, že jej jde s Annie občas osobně prubnout na místní travnatý plácek. Jen tak pro radost, bez zvláštní snahy vypracovat se na super borce vysokého formátu. Na Eliščin nápad zúčastnit se závodů soutěživý táta nadšeně kývl a v kalendáři  tak k stereotypním heslům "AGILITY" přibyl i nový  termín "Havířovská vychytávka".

   Příprava na soutěž se prakticky nekonala, teprve v její předvečer začal táta konečně překopávat barák a hledat pomůcku nejdůležitější - létající disk. Trvalo to sice dlouho, ale přece jen se jeden modrý - notně "jetý" - nakonec objevil a tak byl připraven do batohu. Ráno, 30 minut před odjezdem do Havířova, táta horečně googlil pravidla dogfrisbee závodů, avšak marně. Jediný web, na něhož bylo odevšad odkazováno, byl rozhodnutý nefachčit - závodníku, poraď si sám!

   Vyrážíme za pozvolna se probouzejícího dne. Cestou  nabíráme konkurenty Elišku s Jive a míříme do nedalekého Havířova. Cestou mi hlavou probíhají vzpomínky na to, jak Annie s chytáním disků začínala. První nesmělé pokusy byly plny tátova hartusení, to když si Ann vysvětlila pravidla po svém a chycený disk odnášela daleko do polí. Vracela se bez něj a my pak mnohdy dlouze bloumali čerstvou ornicí a hledali ztracené náčiní. Není divu, že byla rozežraná kelpie dlouho považována za naprostého outsidera této efektní disciplíny. Teprve hurónské sborové jásání nad sebemenším úspěchem, nesoucí se po tichých vřesinských kopcích,  navnadilo Annie k přinášení talíře, to aby mohla být brzy chválena znovu. Postupně se zlepšila natolik, že si bez větších problémů poradila i s nestandartně letícím diskem. Dokázala si na talíř počkat nebo jej hbitě chňapnout ve výskoku, usměrnit si jej předními packami nebo jej zachránit těsně nad zemí. Právě tehdy asi uzrál v tátovi plán jít si někdy něco takového vyzkoušet v soutěži a porovnat se s konkurencí. 

      Soutěžní plac se už hemží závodníky. Tu a tam se někdo rozcvičuje, tu si hraje se psem nebo sleduje probíhající soutěže. Ta první, do které se naši borci zapojí, je disciplína, která spočívá v 10ti hodech na přesnost. Na zemi je naznačen veliký terč. Do něj - nejlépe co nejblíže středu - je třeba hodit psíkovi disk a ten jej chytit za co nejvíce bodů, dle umístění na terči. Jive se v této disciplíně rozkoukává a srovnává se s novou situací, s novým prostředím. Totéž platí o Elišce. Zatímco v agility je jako ryba ve vodě, zde působí zprvu trochu nejistě. Táta s Andulou jsou na tom o poznání lépe. Z 10ti hodů mají asi 7 zdařilých, i když ne závratně bodovaných. 

     Druhou disciplínu sledujeme z tribuny. Rozcvičující se závodníci mají plné ruce rozmanitých různobarevných talířů, naši borci žmoulají každý jen ten svůj jeden jediný. Jive dokonce doplácí na další naši neznalost - místo aby ve své velikostní kategorii lapala disk přiměřený jejímu vzrůstu, odhodlaně se vrhá na rozměrný talíř a pomíjí tento svůj hendikep s nadhledem. Podstatou druhé disciplíny je vrhání disků do rozparcelovaného pole v časovém limitu 90 sekund. Boduje se místo, kde psí závodník disk chytí, a také, zda tak učiní pouhým chňapem nebo chňapem v elegantním výskoku. Výskok je oceňován půlbodovým bonusem. Nejdříve startuje Eli s Jive. Jsou už o poznání sehranější než v první disciplíně. Za svůj výkon si zapisují 10,5 bodu.

   Táta s Annie startují asi uprostřed startovní listiny. Annie se těší. Nedočkavě pokukuje po modrém disku v tátově ruce. To už se táta rozmachuje a začíná házet. Annie je šikovná. Lape ve vzduchu jeden hod za druhým, jen minimum se jich nezdaří. První kolo končí s vynikajícím výsledkem - 5. místo. Ukázka ZDE Jenže se hraje na dvě kola a do toho druhého nastupuje táta tak trochu s obavami, aby své dobré umístění obhájil. Všichni obdivujeme Elišku s Jive, která v druhém kole podává daleko lepší výkony než v tom prvním. Po parádním výkonu se v pořadí holky posunou o hezkých pár míst dopředu. Táta však svou pozici "neustojí" a několika smolnými hody posouvá sebe a Ann naopak o pěkných pár míst v pořadí níže. Za zmínku stojí také Anninčin "úlet", kdy neodolala přítomnosti velmi oblíbeného fotografa Vaška, odložila si svůj létající talíř a šla se s ním přivítat. Ke cti budiž jí slouží, že se po bouřlivém přivítání chopila zodpovědně svého disku a přinesla jej páníčkovi k dalšímu hodu. Přesto  byl tento výkon méně zdařilý než ten první. V konečném účtování - sečteno, podtrženo...všichni 4 naši závodníci se umístili na stejné pozici. S 22 body se podělili o 14. - 15. místo.

Slunečný říjnový den nám přinesl ty nejhezčí zážitky. Rodinka si vychutnala hezký společný den a táta s Eliškou si už už plánují, kterak budou s psisky trénovat na další závody. 

     Září má pro mne několik plusů a několik mínusů. Především je návratem k pracovním povinnostem :-( , které jsem po dva měsíce tak samozřejmě "sklila" v bohorovném slastném klidu domácích luhů a hájů. Září je však také nádherným přechodovým měsícem k podzimu a ten, jakožto nejnadanější malíř na světě, začíná kouzlit své pastelové obrazy všude kolem. Příroda pak poskytne mému náhlému pracovnímu šoku tu nejlaskavější terapii. Do výrazně plusových hodnot přiřazuji i pravidelný svátek agility, jenž na září připadá. Nejlepší z nejlepších vyrážejí porovnat své výkony ve světovém měřítku. Měla jsem tu čest několik šampionátů, coby nadšený fanoušek, zhlédnout v místě konání. Ten zážitek opravdu stojí za to. Tentokrát však do Francie nemíříme. Nemíníme se však ochudit o zážitek z fandění, z té pravé fanouškovské roztřesenosti, jež v konečné fázi přinese buďto bujaré nadšení nebo zklamané povzdechy. Drcené palce a mírné mrazení v zádech..."Češi !!! Češi !!!" Zakupujeme tedy "sledovací práva". Nebylo by to však to pravé ořechové, kdybychom fandili (vlastně fandily) doma jen tak samy tři. Proto obeznamuji široké agi okolí, že víkend patří nám a zvu všechny zájemce "do kina" k Panáčům. Tátovi doporučuji přesun do klidných vod rožnovské chaty jeho rodičů. Doporučení si bere k srdci a na víkend odjíždí. Je sice vzácným úkazem jedince mužského pokolení, jenž již nesčetněkrát  prokázal svou nezměrnou toleranci, přesto...nebo právě proto...chci jej uchránit od všeho toho cvrkotu, jaký by se měl podle všeho u nás odehrát.

       V pátek večer vařím kotel boršče, peču oblíbenou nauráckou buchtu a v lednici chladíme pět litrů burčáku. V sobotu ráno startujeme přenos. Fanoušci se pomalu scházejí. Vedou s sebou, dle svého přání, i své psí miláčky( to aby se inspirovali těmi nejlepšími :-) ). Vzniká "hlediště" a v zázemí švédské stoly. Všichni psi se pohybují volně po bytě až na Annie, která musí být po bujarém přivítání zavřena z preventivních důvodů. Jeden z diváků by totiž musel být pověřen funkcí hlídače všech připravených dobrot. Anninka je pověstná svým nezměrným kelpiím apetitem a na švédské stoly by se v nestřeženém okamžiku vrhla jako velká voda :-). Pod nohama se nám pletou všudepřítomní westíci, mezi nimi poštěkávají šeltie, pobíhají tru borderky, kavalír, pudl i australák, v neděli dokonce norwichský teriér...ve svých "voňavých dnech", přesto naprosto v pohodě. Nekonfliktnost velké smečky nám umožňuje nerušené sledování přenosu. V době přestavby parkuru vyrážíme na procházku. V sobotu čítá naše parta 14 lidských a 13 psích jedinců, v neděli je skóre 12:11. To ještě Vřesina nezažila :-). 

      Jen co obrazíme "rybníkový okruh", zasedáme opět do hlediště a neunikne nám ani jeden běh. Ke koukání se servíruje boršč nebo se občerstvuje každý dle své chuti. Pro přítomné děti je v provozu "dětský koutek" malých výtvarníků, posléze kroužek mobilových her.

      Odpoledne se počítač rozhoduje pro stávku. Přenos se "seká" a tak vyzývám naši Evku, aby připravila hlediště u ní v přízemním minibytě. Tam by problém být neměl. Evka odchází gruntovat a za 10 minut už přijímáme roli sardinek v pokojíčku rozměru snad 3krát 3 metry a brejlíme na monitor z Evčina lože. V centru zájmu jsou naše medíkovská "želízka v ohni". Družstvo, startující po bezva výkonu, z krásné 5.pozice. Napínavý (jako malé gatě :-D) vrchol dne však nakonec hatí nečekané ukončení přenosu. Těsně před vystartováním první české závodnice! Eliška zoufale přepíná, co se dá...nakonec zjišťujeme, že vše je marné...problém nemáme jen my, nýbrž všichni sledující. Klejeme! V družné fandící náladě sledujeme tedy alespoň On-line rozhovor na fb...Klejí všichni! Jednak za ztrátu přenosu, jednak za nepříznbivé písemné zprávy o neúspěšných bězích našich reprezentantek.  První den sledování končí. Účastnící odcházejí nabrat síly k zítřejšímu diváckému maratonu. Jen "westíková Gabka" ve strachu, aby jí ráno neunikla ani vteřina přenosu, ukládá se u nás k noclehu. 

     V neděli vše pokračuje. Mumraj a nepořádek je vykoupen báječnou atmosférou soudržnosti nás fanoušků. Společně držíme palce všem našim reprezentantům, radujeme se z výkonu neskutečně dokonalé mistryně světa Martiny, skoro bez dechu sledujeme závěrečné finále "velkých". Neshodujeme se sice v názoru na obtížnost parkuru (část osazenstva sympatizuje s obtížností hodnou údajně mistrů světa, část naopak pokládá velkou obtížnost za škodící plynulosti a potěšení oka diváka). Přesto své názory respektuijeme a nikdo nedostává ve vypjaté atmosféře do zubů :-). Konečně v poslední třetině očekáváme všechny tři naše závodníky. Napětí by se dalo krájet, snad i psiska drží zaťaté tlapky...bohužel místo tří jásavých výkřiků zažijeme tři hlasité povzdechy (Jeden z nich ZDE). Tentokrát to tedy nevyšlo, ale příště....příště budeme u toho!!! LIBERCI, budiž pochválen! :-D a Vy všichni, co jste ti naši nejlepší, taky!

PS: Moje velké poděkování patří všem, kdož se víkendu účastnili. Byl to pro mne skvělý zážitek. Děkuji :-)

      "Jsme pozvané do Dobrého rána v televizi v rámci reklamy na naši připravovanou akci ," napsala mi tudle v chatu Veronika. Jsem od ní zvyklá na ledacos, jen kvalita jí naplánovaných akcí stále přitvrzuje. Pod její taktovkou jsme už s Annie absolvovaly vícero vystoupení, o nichž jsem si myslela, že nikdy neabsolvuji. "Potřebuji zastoupit na plese," oznámila mi před časem a tak tancujeme před rozjařeným obecenstvem v pozdních večerních hodinách. "Mám předváděčku na jedné akci a něco mi do toho vlezlo, nevzala bys to s Ann za mě?" A tak coby klaun ochotně vbíhám do manéže a přesvědčeně zvládám svou přirozenou roli. Televize tu však ještě nebyla. A v přímém přenosu. Po těch letech s Veronikou zjišťuji jistý posun myšlení. Jestliže dříve k uvrtání mé osoby do akce potřebovala několik dní, dnes vycvičeně kývám i na tuhle šílenost během několika minut. Vyhrazuji si však právo na podmínky. Ta zásadní zní: "Nebudu mluvit, jen cvičit s Ann." Veronika souhlasí a písemně si zpracovává svůj projev k národu. Čítá záhy několik hustě popsaných listů formátu A4. Do tří dnů je bude muset zvládnout i pamětně. Domlouvám si v práci inkriminovaného dne pozdější nástup. Už nelze couvnout...

      Jakožto zatím ne světoznámá, avšak k tomuto cíli směřující grupa "Psí umělci", přijímáme účast na akci většího formátu "Zažít Ostravu jinak". Verča promýšlí koncept přípravy. Středa má být zasvěcena výrobě psích sušenek. Nutno podotknout, že v naší kuchyni. Na středeční odpoledne zde dávám rezervaci. Obeznamuji rodinku s plánem a nikdo nemá výhrady. Přidávám odvážnou informaci, že Verča dorazí i se svou trojčlennou smečkou. Bez reakce. Pravidelný trénink mého muže se přeci musí někde projevit :-). A tak přichází den pečení. Před domem zastavuje Verčino fáro.Tušíc radovánky z něj vybíhá Hopsinka, Biaggi a důstojně vystupuje hrabě Erny.  Annie je radostně obíhá, Tory hlasitě vítá, Keysa očichává. Cherry s Bobinou se nespolečensky stáhnou do klidu domova. Necháváme tedy psí umělce pobíhat "umělecky" zahradou a my se vrháme na výrobu psích delikates.

    Na stole se objevují ingredience hodné proslulého výtvoru Pejska a Kočičky, avšak špetka kulinářského citu dokáže z nich vyrobit kvalitní substanci, která obstojí v těch nejpřísnějších  chuťových i výživových měřítkách. V provozu je mixér, vál s válečkem, formičky na vánoční cukroví a trouba fachčí na plnou ...elektriku :-). Brzy se z ní line úžasná vůně. Jen naprostý ignorant dokáže tento rajský odér nazvat smradem. Psí čumáčky mají hotové hody. Než se dobroty upečou, zahraji si na canisterapeutického figuranta. Verča mne, ležící na dece, obkládá svými dlouhosrsťáky a sonduje moje pocity. Nebýt Biaggiho neposednosti a Ernyho ( polštáře), odchodů  až mi hlava bolestivě ťukne o dlažbu, byly by zážitky bezchybné. Vřele doporučuji vyzkoušet.

    Za nějaké dvě hodinky už balíme hotové psí mlsky a podnikatelsky debatujeme o finančních otázkách, přesněji...kolik můžeme za tyto zdravé, s láskou pečené, výživově cenné poklady od lidí žádat. Přestože svou originalitou jsou k nezaplacení, shodujeme se na pouhých 10 - 15 Kč za krabičku. Snad nám to na ty Kanáry vystačí.

    Ve čtvrtek se Verča dnem i nocí učí svůj mnohostránkový scénář. Televizní show se nebezpečně blíží. Je třeba se domluvit na ráno, ale Veronika nereaguje na výzvy, nereaguje na SMS ani na volání. Biflování ji pohltilo docela. Konečně v pozdních večerních hodinách zasvítí u Verčina jména na fb zelená tečka. Střílíme po sobě rychle písmeny, abychom si ujednotily čas srazu. Nakonec si domlouváme "pojistku". Kdo z nás se vzbudí dříve, prozvoní tu druhou. Přesně dle své nátury (chodit všude s výrazným časovým předstihem) nastavuji budík na 3:20 hod. "Pojistka" mě nakonec budí ještě o čtyři minuty dříve. V době, kdy pracovníci na noční mají před sebou ještě notnou část směny, vstáváme vstříc televiznímu natáčení. Kolem čtvrté zastavuje před našim domem auto. Verča hodlá vyvenčit Ernyho a Biaggiho na naší zahradě. S tím ovšem velice hlasitě nesouhlasí Annie. Z obavy o svůj život, o nějž bych mohla brzy přijít rukou rozespalého táty, běžím rychle ven upozornit Verču, aby raději zavedla psiska vykonat svou potřebu do blízkého lesa. Probíhám kolem oken Evčina bytu a její hlídající holky rozhodně nezůstávají v klidu. Řvou jako na lesy! Vracím se domů utišovat Annie a tu slyším na schodech dusot a zoufalé volání:"Někdo mi běhá před okny, bojím se." Je to Evka s vytřeštěnýma očima. Tlumeným hlasem ji vyzývám ke klidu a vysvětluji, že před okny nepobíhal zloděj, vrah ani maniak, nýbrž já. Opravdu cvokhaus hadra!

     Ve 4:30 vyjíždíme. Řídím. Do centra a s navigací.  Místo aby se Verča soustředila na jízdu a byla mi výraznou oporou, vyžaduje nekompromisně, abych jí kladla dotazy jako v televizi. Na ně mi odpovídá fundovaně, evidentně nabiflovanými pasážemi svého scénáře. V tomto duchu docestujeme až na místo. Že budeme točit v exteriérech studia, to jsme věděly, ale že ony exteriéry se nacházejí přímo před budovou ČT, kde kolem běžně procházejí zástupy lidiček spěchajících do práce, to byla pro nás moc nepříjemná novinka. Vynořují se představy, jak se uprostřed přímého přenosu  některý psí kluk zajde podívat zblízka na fešnou okolojdoucí psici nebo Andulka přivítat sympaticky vyhlížejícího člověka. Technici už připravují koberec, reflektory....je ale teprve necelých 5 hodin a tak parkujeme za rohem a ještě dobrých 20 min. čekáme, abychom nevypadaly nedočkavě. I tak přicházíme o víc než půlhodinu dříve. Jsme vylifrovány do maskérny, kde se na nás zřejmě nedostatečně vytížené maskérky opravdu vyřádí. Mám pocit, že s tímto upraveným ksichtem jdu uvádět sledovanou zábavnou show, ne tajtrlíkovat před kamerou se psem. Vždyť na kameru ani nebudu mluvit, tak nechápu proč jsem tak zkrášlená. Nakonec jsem postavena před nepříjemnou realitu. Vždy bude jedna z nás cvičit a druhá mluvit. Dva vstupy znamenají, že jeden mluvící bude i můj. Nejsem připravena...že já si ten Verčin scénář také pořádně nepřečetla! A tak nevím, na co myslet dříve - zda na to, co s Annie předvedeme nebo co kváknu až na mě kameraman namíří svůj ďábelský přístroj! Annie je v pohodě. Už si zvykla na koberec i světla a párek v mé ruce řeší vše. ...jak ta to má snadné!

    A už přichází režisérský pokyn. Verča si jde povídat a my s Annie cvičíme. Verča mluví plynule a klidně. Poctivá příprava nese své ovoce. Než se nadějeme, výstup končí. Nebyly to snad ani dvě minuty. Tak to bych snad mohla zvládnout. Měníme si psy a připravujeme se na druhý vstup. Každá po svém. Verča cepuje Biánka, já rozcvičuji mluvidla(když už neumím scénář)...popokatepetl...popokatepetl...

    Už je to tady. Celá ztrémovaná odpovídám na první otázku moderátorů. Kolik prý cvičím psů. Ihned na naši rodinku prásknu, že..." když se sejdeme, je nás osm psů". Vskutku impozantní vstup :-). Naštěstí mne tento blábol nerozhodí, ale naopak pobaví a uklidní. Když máme vše za sebou, neopomeneme zdokumentovat naše působení v televizi společnou fotkou před logem ČT. Poblíž stojící pán se ochotně ujímá role fotografa. Přijímá iPad a velmi dlouho a soustředěně do něj hledí než oznámí "hotovo!" Teprve později mi dochází, že pán nebyl v práci s iPadem kovaný, čehož důkazem je rovných 27 záběrů jako důsledek málo zručného staccata na spoušti. Tímto výkonem zařadil se na druhé místo za jistého rekordmana, který dlouhým legato-stiskem vytvořil záběrů mistrovských 137.

Balíme fidlátka a odjíždíme. Čeká nás ještě náročná sobota.

     Sobota ráno nás přivítala těžkými mraky a hustým deštěm. Počasí, že bys psa nevyhnal. Celé dopoledne žhavím počítač a následně laminovačku. Přístroje poslušně vyplivují kvanta cedulek a tabulek, laminovačka je válcuje a tvoří z nich nepromokavé elementy, které odolají současným venkovním podmínkám. Potřeby pak vkládám do obrovského lodního kufru, jenž poslouží zároveň jako rekvizita. Na místo dorážíme s předstihem, abychom stihly do začátku nainstalovat vše potřebné. Notně poznamenány  deštěm přecházejícím místy v liják, rozbíjíme stany, klece, instalujeme cedulky, vykládáme zboží na pult...Než zacinkají první vydělané drobásky či se ozve potlesk pobavených diváků, jsou tady první ztráty. Razantní snahou zapíchnout slalomovou tyčku, utrpí tato Verčinou nohou smrtelný úraz. O nedlouho později "umírá" i druhá. Naštěstíá se kšefty hejbou a tak si celoodpoledním tajtrlíkováním vyděláváme na přesně dvě nové slalomové tyčky. 

   Když večer končíme poslední cvičení, Evka doplete poslední hračku, Blanka prodá poslední sušenky, uklidíme překážky...jsme K.O. my i psi. Super zážitek a plány na příště :-). Jste za rok srdečně zváni! 

      Spolu s rozšířením naší závodní aktivity musel být značně rozšířen také inventář všech věcí, které s sebou na tyto akce vozíme. Ke klecím a židličkám přibyl před časem i stan. Pravda, ne velký, ale ke svému účelu – poskytnout bezpečný úkryt v závodním mumraji -  docela postačující. Nespornou výhodou našeho stanu je jeho rychlá instalace do podoby „prosím, vejdi“. Vlastně stačí vyhodit zmuchlanou konstrukci do výše a ona už vše potřebné zařídí. Jako mávnutím kouzelným proutkem je vmžiku plátěný bejvák připraven.  Sen všech, kteří znají ty momenty příjezdu na závody. Člověk ověšený taškami, klecemi, v zubech třímá vodítka svých hafanů a netouží po ničem jiném než být už co nejdříve „ubytován“.  Stan zajistí dostatečně suché prostředí, když liják zkrápí nemilosrdně vše kolem, poskytne stín, když snad sluneční aktivita nabírá až příliš velké grády. Otevřením bočních dílů dokonce zajistí příjemné větrání a přijde-li vichr síly uragánu, dobře upevněn k zemi dokáže odolat větrným poryvům a ochránit své dočasné obyvatele.  Nedostatečně upevněn pak zajistí svému okolí veselou podívanou.

      Všechny tyto výhody jsou vykoupeny jedinou drobnou vadou na kráse pro méně zručné a šikovné uživatele.  Ve skládání pružné konstrukce musíte mít jisté teoretické nebo používáním vypěstované praktické zkušenosti. V opačném případě nastává nelítostný souboj „člověk versus stan“. Pro některé méně zručné persóny (rozuměj mne a mně podobné) radostné kochání z jednoduchého postavení vždy zažehává jiskřičku nejistoty, zda jej dokáží i dostat do původního zabaleného stavu.

     Zvláště začátkem nové závodní sezony musím projít přípravným  školením, abych si „zkrocení zlého stanu“ znovu připomenula. Před letošní sezónou jsem však přípravné lekce zanedbala a vyrazila na závody se stanem zcela nepřipravena. Frajerský hod do prostoru s následným ustavením již stojícího přístřešku jsem ještě zvládla. Blížící se konec závodů však ve mně vzbuzoval obavy, jak onen rozměrný předmět vsoukat zpět do nerozměrného obalu a následně do auta. Vzpomínky na loňskou zručnost, kdy jsem stan s přehledem krotila, byly vybledlé, sklerotická palice nevybavovala správný postup ani za nic. Napadla mě tedy spásná myšlenka.  V dešti a fujavici končím své zkoušky a chystám se odjet, ale některé mé kolegyně pokračují v závodění své výkonnostní kategorie…přece zde nezůstanou uprostřed deštěm bombardované zelené plochy takto nevlídným přírodním podmínkám napospas…Stan je pro ně nutností. Ochotně proto nabízím, že jej zde zanechám a úplně mi bude stačit, když mi jej po závodech přivezou. O jeho složení hovořím jako o triviálním úkonu, který zvládne i malé dítě.  Tento „dobročin“ je živocím příkladem rčení „z nouze ctnost“ :-D.

      Venku už je tma, když k nám domů dorazí Verča se stanem.  Dostávám otřískáno o palici, že kvůli mému stanu promeškala slavnostní vyhlašovací ceremoniál, kterého se měla se všemi poctami zúčastnit. Zabrána do „jednoduchého skládacího manévru“ přeslechla  totiž vyhlášení svého jména a tak ji ve sbírce bude už navždy chybět slavná fotografie, z níž se usmívá ze stupínků vítězů. Opakování slavnostního ceremoniálu jí bylo pořadateli rezolutně zamítnuto.

      Dva dny odpočívá složený mokrý stan v garáži. Venku chčije a chčije, začínám se obávat, aby stan nezískal brzy mykotický povlak. Třetí den konečně vysvitne slunce a tak vynáším stan na zahradu. Sebevědomě jej rozhodím na travnatý plac a je tu rázem v plné kráse. Sotva však paprsky vysuší jeho provlhlý plášť, začínají se z nebe snášet kapky jarního deštíku. Pohotově (de)formuji stan do skladné podoby. Vzdoruje. Pružná konstrukce má formu a nejednou mne bolestivě majzne do různých částí těla. Ve chvíli, kdy si myslím, že divoký „oř“ je konečně zkrocen, vyvíjené úsilí čelí nezvykle silnému odporu a já se obávám, abych pružnou konstrukci přece jen nepoškodila. Nezbývá mi než stan v placatém, ale plošně rozměrném, stavu nacpat balkónovými dveřmi rovnou do obýváku. Táta vzhlédne od svého bedlivě sledovaného sportovního přenosu. Neobratně manipuluji s tou plátěnou potvorou a v duchu si chystám argumenty pro případ, že táta „vypění“. Zdá se, že to nebude dlouho trvat. Jeho rozbuška už doutná. Přesunuji se s hlavolamem do druhé části pokoje, abych neclonila čutálisty na obrazovce a pokračuji v boji se stanem obratnými chvaty jiu jitsu. Když už si myslím, že mám stan na lopatkách, vždy se vyskytne nějaký zádrhel. Mého muže začíná evidentně zajímat více můj boj s větrnými mlýny než čutálisti, prohánějící po place černobílou merunu. Zřejmě dostal při pohledu na mé snažení náladu spíše než na napínavé sportovní klání, na kvalitní grotesku. 

      Doslova jako Don Quijote ve svém boji mizím mezi stanovými dílci a znovu se z nich vynořuji, poklekávám a zalehávám, avšak dosahuji jen toho, že se táta přesunuje z pohodlného křesla před televizí ke mně, aby mi pomohl. Vždyť to slíbil už kdysi dávno před oltářem…“v dobrém i ve zlém“.

     Táta se snaží jít na věc vědecky. Kdesi ze stanových střev vyštrachává pomalovaný cancour látky, přišitý k vnitřní ploše. Na cancouru je obrázky znázorněn postup skládání – krok za krokem. Zamyšleně jej studuje a pak činí první chvaty. Vypadá u toho důstojněji než já, přesto v konečném výsledku zůstává stan stále nesložen. Je tedy umístěn ke stěně, kde v obývákovém prostoru působí opravdu impozantně a je odsouzen k dlouhodobému odložení…než se ve Vřesině ukáže Eliška, která má jeho „zkrocení“ v malíčku.

    Dva dny bydlíme v obýváku se stanovým monumentem. Táta žhaví internet. Pátrá po filmovém zpracování názorné ukázky. Dosahuje jen toho, že vědecky identifikuje jednotlivé stěny a složitou analýzou určuje, které dvě patří k sobě. Mám chuť vzít nůžky a bodat a řezat. Ne tedy do svého muže, ale do té zapeklité mrchy, co nám zabírá třičtvrtě pokoje, pije krev, dramaticky zvyšuje adrenalin a přibíjí hřebíčky do rakve.

     Následující dva dny stan ignoruji, dá-li se tedy stav přelézání a vyhýbání se tomu monstru takto nazvat. Blíží se další závody. Rádi bychom vzali přístřešek s sebou, ale v této podobě bychom jej naložili leda tak na přívěs. Eliška se telefonicky ujišťuje, že stan bude na závodech přítomen. Tím si tedy nejsem vůbec jistá. S velkou dávkou studu jí sděluji, že stan nedokážu složit. Slibuji jí však, že ještě vyvinu úsilí, napnu všechny naše síly (a zbytek nervů). Bohužel. Překřtíváme se s tátou na Pata a Mata a voláme SOS Elišce. Přijíždí s kupodivu mizivou časovou rezervou. Nevěřím, že závody můžeme stihnout. Dva – tři rychlé chvaty pacifikují stan do jeho úhledného obalu. Potutelný úsměv naší dcery hovoří jasně. Získávám woucher na 10 lekcí skládání stanu – s instruktorem!