Sbohem, Cherry

MISTROVSTVÍ REPUBLIKY SENIORŮ

Více zde: https://pacinky.webnode.cz/news/mistrovstvi-republiky-senioru/ 

 NENÍ NAD TO MÍT PLÁN              

  Podzim patří v agility tradičně svátku nad svátky. Do určeného města se ze všech koutů světa sjedou ti nejlepší z nejlepších, aby poměřili  kvality své i svých psů a usilovali o post nejvyšší - titul MISTRA SVĚTA. Letos byl místem konání určen Liberec, a tak se stala  účast na této krásné slavnosti pro naši rodinu jedinou volbou. Akci jsme zajistili takto: ženské odjezd směr Liberec v roli fanynek, táta doma v roli "animátora "pro 7/11 smečky. Evčiny 2/11 byly svěřeny k hlídání kamarádu pejskaři a zbylé 2/11 - Nighty a Odie se jeli s námi do Liberce osobně inspirovat. 

   Ubytování pro mne - "vesničana ve městě" - začíná více než zajímavě. Místo recepce s elegantní, usměvavou a ochotnou recepční na nás v chladné chodbě penzionu "čumí" jen obrovský monitor, vedle něhož jsou pohostinně rozloženy misky s čerstvě nakrájeným ovocem, donuty s čokoládovou polevou a několik kousků slaných krekrů. 

   Komunikace s monitorem se ujímá Eliška. Mně osobně chybí laskavý přístup reálné recepční. Ani pohoštění to nezachrání. Monitor požaduje zaregistrování všech osob nasázením požadovaných údajů. Když je "zchroustá", vyplivne hlášku požadavku  kódu, za nějž by nám měl být prozrazen "číselný klíč"  k pokoji. Ten však Eliška z neznámého nám důvodu nemá. Spravuje to několik následných telefonátů od čerta k ďáblu, na jejichž konci konečně odkládáme své bágle na sympatickém hotelovém pokoji. Sotva se převlečeme, vydáváme se na cestu do skoro 2 km vzdálené haly. Trasa vede podél silnice brutálně zaplněné auty. Snad polovina trasy je jen úzkou ušlapanou pěšinkou podél silnice, v některých místech jen JEJÍM krajem. Liberec mě nenadchl. 

     Vstup do haly byl v minulých ročnících zajištěn připevněním papírového náramku s kódem. Nebylo třeba nic extra schovávat a opatrovat. Letos jsme museli o své papírové vstupenky několik dní náležitě pečovat. 

     Hned ve středu se rozbíhají soutěže. Diváků je prozatím poskrovnu. Sledování běhů prokládáme svižným (rozuměj...abychom o něco z programu nepřišli) bloumáním v ochozu, mapujíc zajímavý pejskařský sortiment. Při běhu našich reprezentantů se hlasitě ozýváme a zběsile máváme velkým, červenomodrobílým praporem.

   Do hotelu se vracíme za tmy. Ještě děláme nějaký ten program Nightě a Odinkovi, když většinu dne jen vyvalovali šunky v klecích, záhy znaveni usínáme.

     Vstáváme každý den časně. Program mistrovství je nabitý a nedovolí nám ráno vyspávat. U první snídaně pobavím....Dáma z obsluhy žádá po mně číslo pokoje. Nějak ji nerozumím a ona zase nerozumí mně. Když naše nedorozumění trvá bezmála minutu, vyzvu ji k přinesení papíru a tužky. "Krucinál," říkám si, "je  nahluchlá...nebo snad natvrdlá...?" Na papír pak úhledně napíšu ...náš číselný klíč :-(. Nechápu...večer je tato historka dávána k lepšímu a všechny z reakce na ni bolí bránice.

     Den rychle plyne. Stovky běhů, ruce bolavé od tleskání, z nepřetržitého fandění hlas vichřice podoba... Z toho, co můžeme sledovat na parkuru, jsem nadšena. Nejen, že výkony týmů místy berou dech, u srdce hřeje i veskrze srdečný přístup k pejskům obecně. Nepovedená zóna, shozená laťka nebo špatně vyhodnocené vedení  není provázeno metáním blesků z očí psovodů či výhrůžkami, přehlížením psa nebo snad nějakou tou "za ucho". A právě tento postřeh vezu si z mistrovství jako ten nejcennější a nejradostnější. Parťáci v úspěchu i nezdaru.

       Ale byly i chvíle, kdy celá hala doslova ztuhla. Borderka, nešťastně se zamotajíc do slalomu a výrazné  kulhání vedoucí k odnesení pejska v náručí nebo hrůzně působící pád italského reprezentanta, který hodlal rychle dohnat ztracené sekundy, přičemž  jen nekoordinovaně vrávoral a přepadával na stranu. Naštěstí vše mělo šťastný konec. Byly však i situace úsměvné a laskavé.  Třeba "naháč", intenzivně nasávající pachy fen v nejlepším svůdném období, jen nepatrně vydávaje bojové srdce reprezentaci své mateřské země. Vlažně odběhnutý mistrovský parkur nepřinesl kýžený efekt hodný důležitosti této akce, avšak chápající souznění diváků s tímto "hlasem přírody"  vše vynahradilo. Také borderka, co po diskvalifikaci  s hračkou v tlamě radostně obíhala  čestné kolečko kolem parkuru, nedbaje páníčkova naléhavého přivolávání, vyvolala vlnu sympatií. 

                HOLKY FANDILY ALESPOŇ Z DOMU

       Napětí, radost, naděje, zklamání, nadšení, pobavení...zažíváme úplně vše. Na parkuru se představují zvučná jména. Vybíhá Princ Charles, Amy Winehouse ,Kate Winslet  i Leonardo da Vinci. Slavných je celá řada. Psí  závodníci dělají svým slavným jménům čest a diváci jejich snahu náležitě ocení. Mistrovství jde do finále. Ač jsme na místě od prvního dne, teprve v neděli si vyhrazujeme pár minut času na nákup malých pozorností. Veškerý čas v průběhu přestávek mi zabírá trdlání na improvizovaném "tanečním parketu". Roztáčí se tu Dlouhá noc, Když nemůžeš, přidej víc , Macarena nebo třeba i mezinárodní taneční hříčka, při níž představujeme  pomyslný vlak a pohybujeme se tak trochu jak mentálně retardovaná grupa. Ale baví mě to, nenechám si ujít jedinou příležitost :-D.

        Nedělí naše výprava končí. Není pro mě až tak důležité, kolik metálů naše barvy získaly. Nejúspěšnější zemí bylo tradičně Německo, ale zlatá medaile a titul mistryně světa v kategorii medium pro naši Anetu Obrusníkovou dal punc úspěšnosti i naší české výpravě. 

    A tak mám plán. V některém ze svých dalších životů se opřu do agility naplno už od svých dětských let. Budu na sobě pracovat, jak jen to půjde a pak třeba...vyběhnu na koberec s parkurem překážek reprezentovat naši krásnou zemi. Předtím ovšem musím splnit i své dřívější plány. Stát se baletkou, zaplavat si v mrazu v řece, založit si psí útulek, naučit se ..., vyzkoušet si..., zajet si..., vytvořit..., napsat...no, však vy mi rozumíte :-D.

Více zde: https://pacinky.webnode.cz/news/neni-nadto-mit-plan/   

TRUTNOVSKÉ SNAŽENÍ NA MISTROVSKÉ ÚROVNI

     Září mělo býti tím měsícem, kdy jsem dospěla k dalšímu, pro mne velmi významnému, posunu uvnitř sebe sama. Ještě teď mi hlava nebere jaká vyšší moc mě dokázala ovlivnit natolik, že jsem absolvovala kvalifikační závody na Mistrovství republiky v agility a s Koky se nominovala. Když už jsem ve světě agi a hlavně sama v sobě došla tak daleko, bylo by k těmto okolnostem  až neuctivé, hodit tuto výzvu za hlavu. Nikdy bych nepomyslela, že ve svém běhání pro radost dokážu dojít k závodu tak významné úrovně. 

     V koutku duše mi seděla pochybnost, zda budeme mít v konkurenci těch nejlepších co předvést. Odhodlány k podání těch nejlepších výkonů, nasedáme v pátek před mistrovským víkendem do Eliščiného fára a v kabině s dcerami a smečkou pěti psů vydáváme se na cestu do vzdáleného Trutnova.  Zatímco ostatní účastníci mistrovství ze zdejších končin už zabydlují své dočasné trutnovské příbytky, soustřeďují svou mysl k víkendovým výkonům a chystají se k dlouhému posilujícímu spánku, naše výprava se teprve prokousává cestou z rodného  města. Pátek před avízovaným slunečným víkendem je na cestách rušno. Snad by cesta uběhla v klidu a pohodě, nebýt navigace, domnívající se, že je 1. dubna. Zřejmě pod tímto dojmem nás z dálnice posílá na podezřelou silnici, takže brzy místo v proudu fičících auťáků se přiměřenou rychlostí pohybujeme po cestách  sevřených poli a lesy, předjíždíme cyklisty, kodrcáme se po okreskách  a spásně hledáme v navigaci dobu dojezdu do cíle. Ta dotahuje aprílový žertík k dokonalosti. Cílový čas nemá příliš daleko k půlnoci.

   Řidička Eliška se statečně pere s nehostinnou trasou. Chvíli ještě konverzujeme přes mobil s částí naurácké výpravy, která si už hoví v kanafasu, posléze však tato odebírá se k sladkému spánku, zatímco my máme před sebou ještě skoro dvě hodiny štreky. 

        Než nataháme do hotelu  bágly, klece, zabydlíme psy a provedeme nejnutnější hygienu, je půlnoc. Spolunocležnice Katka má z veselé "kulturní vložky" uprostřed noci neskrývanou radost. 

  Ráno už spěcháme na prezenci. Nad travnatou plochou hřiště se po ránu rozkoukává slunce. Brzy to pěkně rozbalí a rozbaleno ponechá po celé dva mistrovské dny. Okukujeme vznikající parkury a zdravíme se se známými agiliťáky. Sobota má na programu soutěž družstev.  Mám ty nejlepší parťačky. Abychom parťáctví náležitě podtrhly, oblékáme si závodní trika. Stávají se z nás DRUŽSTEVNICE. 

 Začínáme jumpingem. Vypadá zapeklitě, ale na tu hrůzu jej zaběhneme důstojně. Až na tu diskvalifikaci :-D.  Ta přichází jako důsledek setiny sekundového zaváhání. Málo otevřené rameno vyvádí Koky na skočku z nesprávné strany. Ale nic neopravuji a zanechávám v Koky ten nejlepší pocit z krásného běhu. 

     Družstevnice pak jedním čistým a dvěma běhy s chybkami ocitají se někde v polovině výsledkového pole. Diskvalifikace mě mrzí, ale co už. Naštěstí si s Koky  napravujeme reputaci čistým během agility a přispíváme naším výkonem k hezkému sedmému místu DRUŽSTEVNIC. 

    Unavené se přesunujeme do hotelu. Odměníme psy plnými miskami a po nezbytné hygieně si jdeme také naplnit žaludky do místní pizzerie. Tento večer pojímáme  opravdu odpočinkově. Chrníme ještě před devátou. Ve tři hodiny ráno se však psi začínají povážlivě vrtět. Vypadá to na akutní potřebu venčení. "Jako jedna žena" vstáváme svorně všechny čtyři (tou čtvrtou je Katka se svými dvěma psími kousky) a v negližé, se sedmičlenou smečkou vycházíme před hotel, který sídlí uprostřed města. Řidičům a flamendrům, vracejícím se z "tahu" , se pak naskýtá nevídaný obrázek. Postavičky v pyžamu, některé s gumáky na nohou, opleteny vodítky, křižují veřejné travnaté plochy svítíc si přitom  mobilem a sbírajíc ...no, však víte co :-).

  V neděli běžíme každý sám za sebe. Začínáme agility. Parkur je zapeklitý a doběhne jej málokdo. O to více mě mrzí, že i tady drobná chyba rozhoduje o diskvalifikaci. Tentokrát to nebylo zaváhání, ale spíše podcenění. Špatně provedená "záda"  vynáší Koky mimo požadovanou skočku. Ač si chyby všimnu, nestihnu už zabránit překonání skočky špatným směrem.  To mrzí. Ale ve zbylé části parkuru aspoň stihnu pobavit diváky zapomenutím parkuru. Za Áčkem se zapíchnu a prostě....nevím...Diváci na mě volají, rozhodčí gestikuluje (německému navigování bych stejně prd rozuměla :-D), ale stojím jak píchlé kolo a "okno" jako prase :-(. Přišlo mi to jako věčnost, ale  nakonec mi "naskočilo" a my probíháme cílem. 

   Posledním během závodů byl jumping. Vypadal hezky, zaběhnutelně. Přesto i tentokrát jsem nedostatečně tělem naznačila oběhnutí skočky a tak i při tomto běhu zazněla diskvalifikační píšťalka. Aspoň jsme tedy fandily našim šikovným holkám - Elišce s Night a Evce s Ličinkou. Poslední jmenované podaly na poměrně krátkou dobu závodění parádní výkony.

     Dobojováno. Mým cílem bylo předvést důstojné běhy. To se snad povedlo. Tři minichybky přinesly tři diskvalifikace. Možná ještě lépe ovládnout trému, možná ještě více soustředění...toť úkoly pro příště. Tedy pokud se poštěstí. A pokud ne, nevadí, děkuji, že jsem mohla být u toho, být součástí a zažít MČR na vlastní kůži.

Dodatek:  Odešel mi starý počítač. Měl program, kterým jsem komprimovala fotky a ty pak dávala sem na stránky. A teď jsem ztracena. Než se dopracuji k nějaké náhradě, budu mít texty bez obrázků :-(. 

NÁVRAT K POPRÁZDNINOVÉMU REŽIMU

  Co svět světem stojí, měsíce červenec a srpen (tedy pro nás učitele ty prázdninové) probíhají v notně zrychleném režimu. Než se člověk stačí rozkoukat po přírodě, užít si sluníčka, zahrady, bazénu, lesa, hub..., než si zvykne, že nemusí vstávat v předepsaném čase, že vlastně nic tak úplně nemusí, výhybka času přeskočí z pomyslného " nemusí" na direktivní " musí" či "je nutno, je důležité, nezbytné..." 

     Celé roky jsem si myslela, že psí smečka s koncem prázdnin nebetyčně strádá. Páníčkové začínají na půl dne opouštět domov a zanechávají své psí miláčky bez jakékoliv aktivní činnosti. Pravda však je, že někteří už dnes přijímají toto s povděkem, rozhodně většinu z nich  nedostatek  času páníčků  nedostává do těžké deprese. Potřeba odpočinku je evidentní. Staroušci pospávají v stinných zákoutích zahrady, jen nejmladší Koky je v pohotovostním režimu i během spánku. Každý můj pohyb oplácí radostným kroužením okolo mě a oháňku si může uvrtět, když získá dojem, že by od paničky mohla kápnout nějaká delší prochajda, trénink či jiné trdlání. 

 Delší procházky zanechávají již na seniorech markantní stopy únavy. S povděkem si po jejich absolvování zalezou na pohodlné místečko a blahodárným šlofíkem dobíjejí baterky. Nerošek stává se na celé prázdniny "králem zahrady". Hlasitě svým specifickým psím basem komentuje veškeré dění kolem plotu, přičemž jen ztěží přiměje své neposlušné zadní nohy ke spolupráci. 

   Ač čachtačka u vody, procházky lesem, drezúra na zahradě nebo jen nekonečné drbání v kožíšcích a pusinkování čumáčků je pro hafiny "balada", přesto staroušky podezírám z tajného pomrkávání po kalendáři s nenápadným vyhlížením posledního prázdninového týdne. To už vše směřuje k navyklému, leč oblíbenému, stereotypu.

Ranní piškot a následné proběhnutí po zahradě nastartuje psiskům den, následuje dopoledne sladkého, posilujícího  spánku, aby s plně nabitými baterkami mohli příkladně přivítat páníčky po práci. A pak...budeme SPOLU, to stačí!

   Proces stárnutí se nevyhne nikomu z nás. Jen my - lidé - stárneme v delším časovém horizontu. Změny na těle a duchu přicházejí v poměru k průměrné délce života našich psích přátel relativně pomaleji. Ale právě proto, že jsme si vědomi, jak nesmlouvavý čas je, jsme odhodláni vytáhnout s ním do nerovného boje a vybojovat pro naše chlupaté kamarády každou vteřinu.

  Nastupujitedy do roztáčejícího se kolotoče pracovních povinností a psí senioři tak získají prostor pro odpočinek a regeneraci. Tak, zlatíčka, byly to s vámi nádherné dva měsíce. Děkuji vám za ně.

            A JE TO TADY

       Poměrně vydatné deště v první půli srpna s sebou přinesly nový impuls do našich lesních vycházek. Vlivem teplého a vlhkého počasí na nás začaly z krajů lesních pěšinek lišácky vykukovat prťavé kloboučky hub. Konečně, vždyť mé houbařské srdce chřadlo už jen pro ty všechny vzpomínky, které mi zlomyslně vyskakovaly na sociální síti . Před rokem...dvěma, třemi...plné koše, plné stoly, každý den. A letos skoro půlka srpna bez jediné prašivky. 

   "Už je to tady !" mnu si vesele ruce, když zjistím, jaký je stav v lese. Lačně "kroutím krkem" i těm nejmenším babkám, vkládám do košíku i miniaturní holubinky, vrhám se do hustých lesních porostů, jen co zaregistruji žirafí krk bedly. Co se zprvu mohlo psiskům jevit jako výhoda - procházky se notně prodloužily, ba i zněkolikanásobily, to by záhy nejraději vyměnili za "předhoubový stav". Panička stala se na procházce naprosto nepoužitelnou. Zvíře, které vede na konci flaxi vodítka jako by bylo "luft", sotva jej registruje. Oči přišpendlené k zemi, pomalá chůze, sem - tam dřep. Toť vše. 

   To je samozřejmě přehnané, jsem ráda za parťáky, leč oni nesdílejí mé nadšení pro dobrodružné hledání a tak mi občas tu svou křivdu dají trochu "vyžrat". Typickým příkladem je můj kapku fyzicky náročnější sběr v příkré lesní stráni. Ta přináší ty nejlepší životní podmínky pro kozáky a praváky. Pokud rostou, v tomto kopci jsou rozesety "na beton". Svah má několik vrstevnicových cestiček. Každá z nich je šíře tak 20 cm a ohraničena příkrým kopcem (z jedné strany nahoru a z druhé dolů). Časy, kdy chodila Annie v lese na volno , skončily s její nedoslýchavostí, neřku-li hluchotou. Současné procházky si užívá na dlouhé flexině, obě jsme spokojeny.  Avšak při sběru ve stráni stává se flexina nebezpečnou zbraní. Kamzičím krokem hupskám po jedné z vrstevic, když tu Annie zakroutí svým dosud velmi dobře fungujícím čenichem a zjišťuje, že tudy před námi šla nějaká ta lesní zvěř. Vyvádí stejně při načichnutí veverky, zajíce, či srny (možná i kance), takže nemohu druh specifikovat. Co však mohu, či spíše musím, Annie nějak zpacifikovat. Začíná totiž svůj hejkalský pokřik a pobíhá do všech stran, takže křičím na hluchoňu pevně objímajíc vzrostlý habr. Záhy křiku zanechávám  a jen si přeji, ať nás v této situaci někdo nezahlédne. Pobavil by se. Nakonec to vyřeší několik piškotů, které nosím pohotovostně s sebou na každou prochajdu.

  I bez voňavé zvěře všude okolo však není sběr tak úplně jednoduchý. Ač bez brýlí prakticky nepřečtu a nenapíšu, do dálky jsem doslova Bystrozraký. Proto také registruji i ty nejmenší houbové exempláře a to i na velkou vzdálenost. Bohužel dole ve srázu jich sedí nejvíce. Kozáky, hříbky i křemenáče. Tak tedy lezu. Annie většinou čeká poslušně u stromu, zatímco já "slaňuji" bez lana a takovéto "vyzvednutí" byť jednoho hříbku, mi trvá třeba i několik minut. Opatrně  nohu, nerada bych se špatným nášlapem sesunula až na samotné dno stráni, či si nedejbože přivodila nějaký úraz. Situace jsou to opravdu dramatické... ale...přece ho tam nenechám...!!!

   Za 15 let houbaření v našem vřesinském lese mám prolezlá snad všechna místa a mám přehled, co bych kde mohla očekávat. Nejjednodušší je to s obyčejnými babkami. Ty nacházím zpravidla podél cesty nebo jen kousek dál v lese. Naopak pro praváky je třeba obětovat trochu toho pohodlí a zaplout mezi husté jehličnany, které to vetřelci nedarují a kreslí na kůži svými ostrými jehličkami zajímavé čmáranice. A to jsou přesně ta místa, pro která musím Annie ( Koky je v tomto trochu méně "dámička") bohatě uplácet a laskavým hlasem ji vábit k následování. Většinou se dá přesvědčit, i když někdy musím zvýšit "tah" . Poté se tedy uvolí ke společné cestě, avšak hází mi pomyslné klacky pod nohy. Podezírám ji, že takto nečiní bezděky, nýbrž s rozvahou psí stařeny, jež se řídí svou kmetskou moudrostí. Jde za mnou (kdyby uměla obrátit oči v sloup, jistě by tak učinila) a jakoby náhodou ji zaujme pach za věví, kterou odmotávacím vodítkem obtočí. Chjooo, musím se vrátit a větev obejít. Ne jednou, jak jistě správně předpokládáte. "Chceš praváky? Tak si je užij. " čtu ji v bystrých očích.

 Houbaření s Koky postrádá prvek dramatičnosti. Koky je od samého začátku procházky v radostném rauši, shlíží ke mně jako k bohyni a oddaně mě následuje do srázu i houští. Ale možná právě to, že mohu střídat "drama" s  takřka "poezií", mi přináší přesně to, co potřebuji. A to úplný klid zrovna asi není :-)

                          ZROVINKA LEZU PRO KOZÁKA. KOKY, ČEKEJ!

   Jak krásné by bylo, kdyby existovalo povolání ..."HOUBAŘ". Mno...nad tím se zamyslím někdy příště. 

Letos jsem si místo měsíčního plánovacího kalendáře na stěnu pořídila týdenní. Zřejmě to podvědomě souvisí s množstvím aktivit, jež se do malých obdélníčků obtížně vměstnávaly a to i přesto, že jsem bezostyšně zabrala i kolonky dcer, které si plánují už ve svých vlastních domácnostech. Také tátova plánovací políčka potřebovala trochu "nafouknout", protože ani on není žádný pecivál a těch tenisových akcí...těch je! Týdenní kalendář to vše vyřešil dostatečně velkými chlívečky, které dovolují plánovat "do alelujá". Lékaře, návštěvy, porady, výlety, tréninky, závody, kulturu i dovolenou. A u té se zastavím.

    Právě v době prázdnin registruji obrovskou nevýhodu jinak tedy naprosto bezvadného plánovače. Mám pocit, že stále jen otáčím jeden list za druhým. Při každém otočení  si uvědomuji, jak se mi válení šunek krátí a není mi z toho nejlépe. Dnešním otočením odsouvám slunečný červenec do propadliště dějin a stojím na startu druhé půle. Jaký vlastně můj prázdninový červenec byl...? Sladký, voňavý, slunečný, usměvavý, lenivý i aktivní, radostný, barevný, veselý a naplněný k prasknutí. 

   Začátek patřil tradičně psímu táboru ve Větřkovicích. Cvičení s Koky mělo býti doplněno hlídáním vnoučka, jehož maminka  si musela plnit své pracovní povinnosti. Těšila jsem se do lůna čarokrásné přírody, těšila jsem se na všechny ty odmakané tréninky i na své babičkovské radovánky, těšila jsem se na nekonečné klábosení s ujetými pejskaři, těšila jsem se... Když jsem v předvečer odjezdu do ráje odnášela  ze zahrady domů chromého Neroška, učinila jsem toto velmi nešetrně ke svým zádům a ty mi to daly náležitě "vyžrat". "To se dělá, takhle se k nám chovat...? Trochu Tě vytrestáme!" Bedry mi prošla ostrá bolest. Bylo mi jasné, že na táborové cvičení můžu zapomenout. Pohybuji se tempem šnečího  mistra světa v  pomalém lezení. Nakonec se rozhoduji odjet a užít si alespoň babičkovskou roli.

    Ubytujeme se s Koky v chatce pamatující dobu Marie Terezie a už už se šourám na plac, kde morálně podporuji všechny ty nosiče překážek. Zapojuji se alespoň podáváním latěk a lehoučkých elementů, abych se ještě více nedokaličila. Vznikající parkur ve mně vzbouzí nezvladatelnou chuť si jej s Koky zaběhnout. A tak ...když už jsem tu...? Koky je nadšená a radostně podpoří můj nápad, přesto že je nucena fungovat na přiměřené dálkové ovládání. 

                              Chatka z doby Marie Terezie :-D

   Tábor absolvuji v plné tréninkové zátěži, leč v notně pomalejším tempu. Záda mi to pěkně opepří při každém zvednutí ze židle, či otočení na posteli, ale vždy se nakonec nějak domluvíme. 

    Červenec byl plný sportovních aktivit. Sotva jsem rozcvičila bolavá záda, vyrazili jsme s tátou na třídenní pobyt na  jih Moravy. Tam jsme osedlávali střídavě bicykly a koloběžky, abychom projeli nová místa, ale také nostalgicky zamířili do těch dávno již prošmejděných. Tento typ dovolené nás vždy fyzicky sklátí, ale duševní pohoda a pobyt v nádherné moravské přírodě nám vleje do žil novou krev. Opuštěnou smečku si vzala na starost Evka, jež se i se svými dvěma princeznami nastěhovala na tři dny do našeho domu. Stále méně ráda opouštíme, byť na pár dní, naše psí seniory. Věkový průměr smečky je přes 10 let a tak si užíváme každého dne. Také hned první den bez jejich věčného raftání a motání se pod nohama byl takový...nezvykle klidný. Zastesklo se nám.

      Několik hodin denně patřilo červencovým  vycházkám s psisky do lesa s marnou nadějí, že se les konečně smiluje a začne na světlo boží vystrkovat klobouky houbových krasavců. Ale zatím zůstává jen u zbožného přání. S očekáváním hledím k srpnovým dnům a přeji si, aby se les umoudřil a něco málo nám, nadšeným houbařům, přihrál do cesty, neboť není nad ten šťastný moment, kdy můžete z lesní půdy vytáhnout čerstvého praváčka. Nebo aspoň tu babku. Tak třeba se nám šťastné houbařské momenty ještě naskytnou. Červenec tedy budiž pochválen!

ŠESTILETÁ KOKY