Podzim 2012

NOVINKY...

Několik posledních týdnů jsem neměla důvod k aktualizaci. Vcelku nic důležitějšího ke zveřejnění se nedělo. Cvičák je zazimovaný, dvě malá proskočení v koňské hale byla super, ale bylo nám to málo. Annie po dlouhém tréninkovém půstu řádila jak černá ruka. Byl to vážně fičák...tendle cvičák :-D Doma se na všech lidských členech rodiny vyřádila rýma a Annie se solidárně připojila aspoň zánětem ucha. To ji začalo povážlivě klesat. Následná domácí prohlídka vše odhalila. Šupitopresto na veterinu. Tu Annie skutečně "miluje". Pokaždé celou cestu od auta  nasazuje zpátečku, v čekárně pěje tklivé árie ( to volá svou maminku téhož jnéna...) a na veterinárním stole se s vervou pouští do urputného řecko- římského souboje s veterinářem a jeho asistenty. I tentokráte byl její odpor udolán. O chvíli později si to už v jejím uchu čvachtala léčivá "ušní vodička" a následně ATB kapky. " Čvachtáme" si to dodnes, ačkoliv zánět je už, zdá se, pokořen. Aby těch uší nebylo málo, při několika posledních vycházkách jsem vypozorovala, že s nimi má problém i Bára. Prvotní úsudek, že nějak přestala poslouchat, jsem prověřila diagnostickou větou :" Bájo, piškotek! ". Barunka bez reakce mi však naznačila, že věc se má jinak. Jednoduše její uši dosáhly jistého stupně opotřebení a domluva s ní na procházkách bude maličko obtížnější. K Bertovi hluchému jak pařez tedy přibyla Barunka, která asi půjde v jeho šlépějích. Dosud reagovala na zašramocení klíče v zámku jako první. Zburcovala psiska k uvítacímu ceremoniálu. Už několik posledních příchodů domů se odehrálo téměř v poklidu. Tajtrlíci sice radostně tajtrlíkovali, avšak Bára tvrdě zařezávala. To bylo překvápko, když jsem ji pohladila po hlavě....:-)

   Zdravotní újmu utrpěla i Nyx. Nahromaděná energie za dny, kdy je Eliška v práci, udělala své. Procházely tak s Eliškou vřesinskou uličkou, když se Nyx zaměřila na blízký plot. Za ním si to drze vyštěkávala Eliška- psisko nejistého původu, vesnický vořech Barunkovského typu. Nyx se zatmělo před očima. Její trysk proti drzému psímu spratkovi však zastavuje překážka v podobě plotu, která se nečekaně staví Nyx do cesty. Tupý náraz a šrám přes celý čumák jen pár milimetrů od oka....to je výsledek jejího ataku. Lidská Eliška následně Nyx starostlivě prohlíží, ta psí jen posměšně poštěkává za plotem.

 Bobinka se na zimu dala opět zaměstnat. Nastěhovala se do šatny a nekompromisně, s vervou sobě vlastní, se snaží ohlídat to skladiště žďorbů před každým, kdo by do šatny snad jen strčil kousek čumáku. Když ale ve chvílích přestávky v práci vyleze, je to to nejmilejší psisko. Pusinky a důvěrnosti neberou konce.

 Ve čtvrtek jsem se se štěstím dostala, coby náhradník, na trénink k Lucce. Prvotní nadšení povadlo, když na trénink dorazila mistryně světa Lisa Frick se svým Hossem. Obávala jsem se našich nepřesvědčivých výkonů a i když Lise to bylo opravdu úplně fuk, zda Panáčovka s Annie běží dobře nebo "pod psa", pro svůj pocit a své sebevědomí jsem moc chtěla, aby se nám dařilo. To se taky splnilo. Aňule, šťastná, že si může aspoň trochu zařádit na překážkách, úžasně reagovala na povely, sázela předpisové zóny, dokonce i oblouky nebyly z největších. K dobrému pocitu z tréninku přispělo i mé samostatné řízení auťáku.

 V neděli jsme si rozsvítili první adventní svíčku...:-)

 Shrnuto a podtrženo...máme se stále SKVĚLE!!!!

GENERÁL BÁRA

        S příchodem Báry do naší rodiny jsme začali řešit problémy dosud nepoznané. Všichni naši chlupáči spolu "drželi basu". Uměli si hrát, respektovali vzájemně svá teritoria, papání, hračky...Rezavý vořech, jen co se otřepal ze svých zdravotních neduhů, se začal  proti smečce vyhražovat odbojným postojem. První signál toho, že soužití se zrzkem nebude vůbec jednoduché, se projevil záhy. Chystala jsem se obě vořešky vyvenčit, když tu náhle se Barča pustila vztekle do Bobiny. Rvačka to byla pořádná. Než jsem stihla násilnici od Bobiny odehnat, odneslo to Bobčino natržené ucho. Krve jak na jatkách...Bára v zubech Bobčiny chlupy  vítězoslavně oslavovala její pokoření. Od té chvíle jsem se měla na pozoru. Členové smečky to však jaksi nechápali a tak se kolem Barunky promenádovali s naprostou samozřejmostí. Na denním pořádku pak byly šarvátky menšího či většího kalibru. Pro mě- jakožto paničku- z důvodů absolutně nečitelných. "Raptora" dokázalo popudit ke rvačce cokoliv. Když se nejednalo o žrádlo nebo pelech, šla "do bitvy" ze žárlivosti nebo třeba jen tak " za lepší zítřky". Pomalu jsme přivykali věčnému napětí. Abychom eliminovali stěny postříkané krví, součástí každodenní výstroje se Barunce stal košík. Zrzek s pracovním názvem Hannibal Lecter se nevzdal ani s překážkou na mordě. Výhrůžně vrčel na vše, co vykazovalo známky psa a pouštěl se do nerovných bitev oslaben umělohmotnou mříží na hubě. Přesto své první vážnější šrámy utrpěla " krvavá psí lady" až po letech zásluhou Nyxinčiných zubů....

  První návštěvy cvičáku mě skoro odrazovaly od dalšího úsilí s Bárou vůbec chodit mezi psy. Zpražila každého, kdo se třeba jen přiblížil, nedejbože si k ní ve vší počestnosti čichnul. Za pomyslnou hranici zhruba 1metru nesměl žádný tvor psího rodu. V opačném případě to začalo v Báře vibrovat, z hrdla se jí draly výhrůžné pazvuky, morda se nakrabatila jak harmonika, vyceněné tesáky vyjasňvaly situaci hned v zárodku. Žádné výchovné metody vedoucí k omezení její nezměrné agresivity nefunfovaly. Když jsme začaly závodit, pejsci a jejich páníčci dostávali znamení o Barunčině dravosti v podobě černého šátku s bílými lebkami na jejím krku. Mordu jí nepřetržitě zdobil elegantní černý náhubek a v kolonce "plemeno" měla na startovce napsáno..."pes drákulovitý". Nové, dosud oficiálně neuznané plemeno, jejímž je Bára prvním zástupcem.

   Když jsme se přestěhovali do domečku, začaly jsme s Eliškou vnímat zvětšení prostoru bydlení jako možnost k rozšíření smečky. Brzy se  z čtyřčlenné stala smečka pěti a záhy i šestičlenná.  Největší obavy jsme měli vždy ze soužití příchozích štěňat se zlou tetou Barčou. A taky to nebylo jednoduché. Bezelstná psí mimina - Nyx a pak Annie byla mnohokrát vytrestána za byť nechtěný fyzický kontakt zlostným výpadem. Náhubek jí v té době pomalu začal přirůstat k mordě. Nyx však rostla a  jednoho dne jí docvaklo, že silnější z dvojice  ona a Bára je ona. Tehdy na zahradě se postavila obvyklému Bářinu peskování. Nebýt Eliščina zásáhu, Bára už má asi v rohu zahrady malý hrobeček se stále čerstvými kytkami. Barunce v nerovném souboji s Nyx přibylo pár krvavých šrámů a ubylo několik zubů. Bojovný duch však zůstal nepokořen. I dnes je to bojovnice, jakou svět neviděl. Ve smečce si i přes svou pidi-výšku vydobyla vůdčí postavení.

  Annie naši "dravou" respektovala do doby dospění. Poté jí maličko zvalchovala hřbet, avšak odnesla jsem to já, která připletla Barunce k mordě svou nohu. (Pravidelní čtenáři Pacinek možná vzpomenou na mé loňské dočasné berlové kamarády- Čuka a Geka- rubrika Prázdniny 2011...skoro až na konci). Dnes se má situace takto. Bára svou dominancí ovládla krom Berta, kterého imrvere za všechno peskuje a on submisivně ustupuje, také Annie. Ta  si už zvykla, že Bára musí být u všeho první a dokonce se nebojí kelpii štípnout do zadku či krku... Ann se jen nevěřícně naježí jak dikobraz a začne bojovně "funět". Tím její odbojnost končí. Když má žízeň a na rohové lavici u misky s vodou leží zrzka, chodí Ann nešťastně po bytě a kňourá. Toť jasný důkaz toho, že  respektuje toho malého psího Napoleona absolutně. I když mi Barunka přinesla hodně komplikací do života, musím konstatovat, že nás nikdy ani v koutku duše nenapadlo dát ji jinam...do útulku, jiným lidem....a jsem za to ráda. Ona je moje sluníčko. Dnes u nás vegetuje bez náhubku, je ohromným úspěchem, že se se smečkou dokážou vzájemně  respektovat. A kdyby se to někomu snad zdálo málo, já jsem na ni hrdá, protože vím, že to pro ni bylo strašně strašně těžké.

  A až se jí jednou čas naplní, myslím, že by byla nejšťastnější, kdyby umřela v boji....statečně a čestně :-D :-D :-D

                               Věřili byste, že to je ona????

ASPOŇ JSEM TO STIHLA NAFOTIT...

Než jsem stačila svého Frajera připravit na podzimní barvičkové fotky, přivítala nás už včera večer fádně ( ale krásně :-D) bílá zahrada :-(. Alespoň několik málo foteček jsem ale přece jen stihla. Tak....TADY

PEJSKAŘ HOUBAŘEM NEBO HOUBAŘ PEJSKAŘEM?

    Díky pracovní vytíženosti posledních dní jsem několikrát byla nucena vynechat dlouhou lesní procházku s pejsky. Ve středu jsem už ale  les oželet nehodlala. Těšila jsem se, jak se Annie proběhá a mé houbařské srdce zaplesá nad houbičkami, kterých je snad v lese ještě dostatek. Těšení mi trošku zkazil táta, protože se slovy, že on musí pracovat na krbu, přifařil nám dědka Berta. Jak známo, Bertík je vitální psí důchodce. Miluje své modré gumové kolečko, s nímž mládne a dokáže za ním běhat neskutečně dlouhou dobu. Miluje také procházky lesem. Ty však mají svá specifika a v případě, že chcete jít na hřiby, bych je formulovala jako úskalí.Tak především jej lze pustit z vodítka jen za předpokladu, že je stále zrakově monitorován. V opačném případě se kdesi " zasekne" nebo naopak pokračuje v naprosto své režii pochopitelně směrem odlišujícím se od toho vašeho. Volání a pískání je k ničemu. Uši dědkovi už neslouží. Musíte prostě za ním...ze srázu, do houští, do kopce....zkrátka "cestou- necestou". Už jen toto jediné úskalí by stačilo k tomu, abych se jeho přítomnosti na mé houbařské výpravě bránila zuby-nehty. Sledování špacírujícího Berťana by mi znemožnilo houbaření a v případě, že bych se zakoukala ( případně " zasbírala") na nějakém úrodném houbovém poli, hrozilo by, že starouš odkráčí směr Dolní Lhota sám. Musela bych pak vyhlásit sama sobě pátrací akci, v jejímž rámci bych místo okloboučkovaných frajerů vyhledávala našeho kníratého seniora. Nebezpečí, že by mohlo k této situaci dojít, jsem eliminovala připnutím Berta na vodítko. Bude chodit se mnou a basta. Sbalila jsem do kapsy k piškotům i igelitku ( no ano, za tu se stydím, ale mnohem více bych se styděla za košík, na jehož dně by se krčili dva- tři houboví " chcípáčci". A zda za těch pár dní mé lesní absence nebyly všechny houby vysbírány, to jsem nemohla vědět), připravila jsem hafany a šlo se.

  Libovala jsem si, jak šikovně jsem situaci vychytala. Annie ukázněně pobíhala okolo, Bert pod mou kontrolou cupital vedle mě, mé oči přilepené na lesním terénu. Idyla skončila ve chvíli, kdy jsem se rozhodla vybočit z vyšlapané cestičky do svahu. Tam bývá "babkový" ráj. I dědek by si tedy přišel na své :-D, jenže ten se naopak zastavil. " Do svahu nejdu," zřetelně "mluvila" jeho šibalská očka. Nekompromisně se ukotvil na místě. Napínám vodítko, ale dědek stojí jak přikovaný. Vypadá to, že ho přetahovací hra začíná bohužel bavit. Slovní domluvu jsem zavrhla jako úplně zbytečnou, Berťanovy hluché uši se pobaveně pohupují v rytmu tahu. Abych nemusela na paličatého seniora použít hrubou sílu, uchyluji se k pozitivní motivaci. Lovím z kapsy kousek piškotu. Přestože ani Bertův zrak nepatří k "nej-fungujícím" smyslům, pohyb ruky z kapsy je dobře čitelný i poloslepým psům. Také Bertík pohyb registruje a konečně rozkmitává své dosud zdřevěnělé haksny. Jde po ruce s piškotem, ale v zápalu chlamstnutí přibírá i můj prst ( odhad vzdáleností už nemá tak přesný...nebo to jen předstírá a bezostyšně mě rafe za to mašírování po neschůdných stezkách?) Konečně mám vyřešen i tento problém. Kráčím tam, kde tuším houby. Tuším dobře. Igelitka se rychle plní...pomalu lituji svého houbařského barbarství . Košík by dozajista na ostudu nebyl. Jen to tempo sběru bych si představovala maličko " allegretto". Senior nejenže šlape "andante", on si přitom čenichem "čte" i lesní noviny ( místy mám pocit, že tam luští i sudoku). I přes to všechno jsem nakonec ráda, že jsem stárnoucího paličáka vzala. Když se vracíme domů, zrychluje. Ví, že je doba krmení a v lese, při těch jeho vylomeninách, mu pěkně vyhládlo....:-). A já mám zase aspoň o čem psát :-D

HŘIBY, LÉKY A DILEMA

 Krom psů a agility miluju také hřiby, přesněji řečeno jejich hledání a nacházení. Představa léta, které nestrávím u moře pro mě není žádná tragédie. Léto bez houbaření právě naopak. Letošní léto houbařům příliš nepřálo. Marně jsem den co den vyrážela na nekonečné pátrací výpravy. Marně jsem s očima na stopkách pročesávala keřové a stromové porosty. Houby prostě seděly v zemi a jednotným protestem dávaly přírodě najevo, že pokud nezaprší, nevylezou ani náhodou. A přírodu, jak známo, v tomto směru člověk ošálit nedokáže. Mé houbařské srdce pookřálo až výrazně později. Konečně v říjnu se totiž začaly ,holky, klubat. A to hned jako o překot. Košíky se ukázaly  malé, improvizovaně jsme plnili kapsy, kapuce, v poslední fázi šla dolů i bunda. Doma jsme pak čistili, krájeli, sušili či vařili. Jak utržená z řetězu jsem prchala do lesa sotva jsem dorazila z práce. Jen jsem se převlékla a už jsem prohledávala blízké houští. Množství, které jindy sbírám celé léto tak bylo dohoněno za jediný týden. Co víc...naplánovali jsme si s rodinkou výlet na milované Valašsko- místo houbaření z doby našich ještě předsvatebních let. Nelze ani slovy vyjádřit, jak jsem se těšila- mimo jiné i proto, že rodinka zase jednou prožije společný den. Ale jak už to u mě bývá...když se na něco moc těším, něco se do toho vrtne a mám "po ptákách" :-( Stejně tomu bylo i tentokrát. Vrtla se mi do toho bederní páteř. Ranní vstávání v mírném předklonu nevěštilo nic dobrého. Bylo třeba se rozhodnout, zda milované hřiby nebo  příští týden víkendové závody.

  Pamětliva situace z letošního února, kdy jsem neuposlechla varovné signály své krční páteře, trdlala dále s Annie v nevytopených halách a pak skučela skoro dva měsíce na nemocenské, rozhodla jsem se  vytoužený houbařský výlet oželet. Vypravila jsem polovinu rodinky, zamávala jim bílým, provlhlým kapesníkem a jala se přehrabovat lékárničku ve snaze najít v ní lék, předepsaný mi právě na tento zdravotní neduh. Názvem jsem si už nebyla tak jistá, proto jsem uznala za vhodné ověřit si správnost medikamentu studiem příbalového letáku. Ten byl dlouhý cirka 50cm hustě popsaného textu. Dozvěděla jsem se vše- od složení léku, jeho indikaci, dávkování...až jsem došla k nejdelšímu odstavci celého lejstra. Nežádoucí účinky. Mnohokrát jsem se u těchto možných zdravotních komplkací pozastavila. Důvody, které lékárenské firmy k uvádění nežádoucích účinků vedou, jsou nasnadě, člověku však občas zůstává až rozum stát, co vše může způsobit prosté požití třeba jen rozpustného vitamínu C :-). Taky moje " Doreta" měla vedlejších účinků po čertech dost. Spolknutím tabletky snad zmírním bolest v bedrech, může mi toho však  výměnou za tuto úlevu hrozit daleko větší nebezpečí..

  K čemu mi budou na blížících se závodech bezbolestná bedra, když v důsledku požití léku vůbec nenastoupím na start, neboť dostanu průjem, chytne mě zvracení nebo aspoň bolest žaludku. Kdybych k této situaci přece jen nedošlo a pominu-li možné zvýšené pocení či trávicí problémy, daleko více mě děsí možný stav zmatenosti a třes- což mívám na startu běžně i bez medikamentů, ale ve zvýšené míře se mohu rozkmitat jak tětiva luku a diváci budou mít hluboký kulturní zážitek ještě než vůbec vyběhnu. A stav zmatenosti by byl ještě horší. Na start bych třeba místo Annie přivedla Elišku, vyběhla bych od poslední překážky a po odběhnutí parkuru bych opustila halu opačným východem ven do přírody, kde bych se radovala ze svého skvělého výkonu.

   Kdyby přece jen tyto účinky nenastaly,stále toho hrozí dost a dost. Takové zvonění v uších třeba. Mohlo by ve svém důsledku způsobit problémy na startu. Uslyším zvonění, spletu ho se startovací píšťalkou a diskvalifikace je tu. Nebo naopak uprostřed parkuru- zvonek v uších a já, přesvědčena o diskvalifikaci, dobíhám trasu rekreačním tempem do cíle. Chci věřit, že i tento účinek léku by mě snad mohl minout. Doreta pomůže a žádná z těchto komplikací nenastane. Ale přece jen- jsou tu další.......deprese ( že by z velkých oblouků a skočených zón?) a co ztráta paměti? Už teď mám co dělat, aby mi hlava trasu " pobrala". A je tu další....NEBESA! ...Nekoordinované pohyby! No to by měla ze mě Andulka radost! Snad bych pobavila diváky, ale po doběhu by mě Annie za špatné navádění na trase s chutí rafla do hýždí. :-(. A co když se dostaví hned zkraje svalové křeče? A co rozostřené vidění? Mohla bych snad pro jednou fásnout pro Annie na obojek rolničku, jako mívá papillon Jitky Lebedové? Asi by to neprošlo. Po doběhu by se ale mohla projevit dušnost, a co horší- halucinace. Cituji z letáčku: "...vidění nebo pociťování věcí či dějů, které ve skutečnosti neexistují". To bych se mohla třeba klamně vidět na stupních vítězů a všem pak hrdě oznamovat, že jsem vyhrála. Po proběhlém Mistrovství světa v Liberci by se mi to pak mohlo v hlavě pomíchat docela a já se prohlásit rovnou za mistryni světa!!!!

  Po doběhu by se pak mohlo projevit avízované sucho v ústech, na WC bych případně mohla objevit krev ve stolici a večer by nastoupily poruchy spánku. Působením léku bych pak ve škole mohla potěšit děti střídajícími se změnami nálad- z povznesené nálady až euforie, kdy bych si nechala i skákat po hlavě, by rázem dostaly " sprdunk" nervózní dámy za neúhledně napsané písmenko. A to jsem zdaleka nevyjmenovala všechna možná nebezpečí, koncentrující se v této malé- nevinně vyhlížející pilulce. Na pomyslné misky vah tak pokládám proti sobě svůj bezbolestný hřbet a dlouhou řadu vedlejších účinků...Nakonec se rozhoduji dryák přece jen požít s nadějí, že rychle zabere a do závodů už budu moci nastoupit " čistá". Vždyť do závodního klání zbývá ještě skoro týden :-D.

PS: Prozatím nejkurióznější vedlejší účinek, který jsem objevila ( tedy chválabohu jen na letáčku) byl u jakési mastičky. Po jejím použití hrozilo snad celkové slezení kůže a milion dalších rizik. Tak ať žijí léky a jejich vedlejší účinky !!!!

SOBOTNÍ  TRÉNINK

Nebylo to nic extra, ale Ann byla šikulka. Video ZDE

JAK JSME SI ŽILI V LIBERCI...

 Oproti vzdálenému francouzskému Lievinu v loni jsme měli letos mistrovství světa v agility takřka pod nosem. Na Liberec jsem neměla ty nejlepší vzpomínky. Před dvěma lety se zde odehrál rovněž významný závod Europia Open. Ještě teď při vzpomínce naň cítím v kostech vlhko a chlad. Tehdy jsme se, ubytováni pod stanem nevalných kvalit, probudili do nevlídného rána. Prudký vítr   kradl stanům plátěnou střechu, účastníci se schovávali pod deštníky a pláštěnkami. Vkrádala se ostudná myšlenka městského zhýčkance- přečkat celou tu kalvárii v relativním suchu a teple stanu kašlajíc na úchvatné běhy byť významných osobností našeho i zahraničního agility. Zážitek podobně nepohodlného ražení si pamatuju snad jen ze svých dětských let. Tehdy jsem jela na svůj první pionýrský tábor. Proti vůli rodičů jsem si prosadila bydlení ve stanu místo v budově. Už po třech dnech nepřetržitých deštů jsem měla mokré vše, co jsem měla nabaleno na tři týdny a rozmazlenost teplíčka a sucha v panelákovém bytě se začala rychle projevovat. Tehdy jsem připravila svým vedoucím a vůbec personálu, perné chvilky. Denně jsem se dožadovala telefonování domů ( tehdy byly mobily ještě  sience fiction) a po spojení s mamá a papá se nekompromisně dožadovala odjezdu do sladkého domova. Z dětských let jsem, pravda, dávno odrostla, přesto představa maminky s tatínkem, jak pro mě přijíždí a odváží mě do domácího pohodlíčka, byla stále hodně lákavá... Tentokrát však nebylo se čeho obávat. Mistrovství světa probíhají v teple vyhřívané haly a ubytování jsme měli už půl roku zajištěno v ubytovně, která možnost promoknutí a vymrznutí  vcelku vylučovala.

Nemohly  jsme se dočkat října....až konečně nadešel dlouho očekávaný den odjezdu. Odkroutila jsem si ještě svou páteční směnu a pak rychle rychle spěchala na sraz s paní kolegyní. Fanouškovská rozcvička začala vzápětí. Čas do odjezdu jsme se rozhodly strávit u Svijanského moku v útulné putyce. Oblékly jsme stylová vlastenecká trika s vlajkou a lvíčkem a točily svůj hovor výhradně kolem nadcházející psí akce.                

 V následujícím duchu se nesl i rozhovor v autě . Cesta rychle ubíhala. Po čtyřech a půl hodinách jsme maličko ukodrcaní, avšak v dobrém rozmaru, vystoupili z auta, abychom se nakvartýrovali do ubytovny  skutečně příznačného názvu- Kotelna. Jelikož už byl večer, tma ještě podtrhla dramatičnost vstupu, který byl opravdu stylový. Za starými rozvrzanými dveřmi se nacházela pidichodba. Zatuchlý odér dával tušit velmi skromným poměrům. Snad jen láska k agility nám nedovolila otočit se a co nejrychleji utéct. Aby člověk mohl pokračovat dále, musel na hnusné vlhké stěně zpestřené sem tam pavučinou i s jejím osminohým panem domácím, nahmatat vypínač. Po jeho stlačení začal odměřovat třísekundový interval, který když uběhl, nastala opět neproniknutelná tma. Asi na třetí pokus se nám podařilo patřičným tempem vystoupat několik schodů a dopracovat se k dalšímu vypínači s tentokráte lidštějším světelným intervalem. Vyměřený čas stačil tak akorát na to, aby potenciální klient ztratil veškeré iluze o nadcházejícím nocování, případně aby stihl utéct zpět k třívteřinovému vypínači a odtud do auta. Kdesi z vrchních pater se ozýval družný hovor. Vystoupali jsme po oprýskaném schodišti a v nejvyšším patře narazili na skupinku lidí rozmanitého věku i vzezření. Starší muž tu vyškrábával kastrólek s evidentně chutným pokrmem, klučina hrál na mobilu napínavou hru ( o tom svědčil lehce vypláznutý jazyk mrskajíc sem a tam), chlopek v ošuntělých teplácích a vychrtlá dáma. Ta se ukázala jako správcová. Zavedla nás  do rezervovaných pokojů, z jejichž "krásy" až zrak přecházel. Se slovy, že jdeme omrknout ještě druhou ubytovnu, v níž bylo také rezervováno  pár noclehů, jsme urychleně vypadli. Druhá ubytovna se nacházela nedaleko. Kvalitou  na tom byla trochu lépe než Kotelna. Už na vrátnici se však naše naděje v lepší bydlení rozplynuly, to když nám dáma stroze oznámila, že tato místa jsou už telefonicky zarezervována našimi kolegyněmi. A tak pro příště sdílíme také  heslo : "V ubytování neznám bratra!!!" Naštěstí zastávám optimistický názor, že vše zlé je k něčemu dobré. A tak bylo. Legrace jsme si užily více než v nejluxusnějším hotelu. Chybělo už snad jen to, že bychom museli pravidelně přikládat do kotle.:-D.

  Pokoj čítal 5 tvrdých kavalců, skříň, do níž nešlo nic pověsit a ledničku, z které se po otevření lila smradlavá voda. Klika pokoje pravidelně zůstávala při zavírání v ruce, koupelna s plesnivým igelitovým závěsem ve sprchovém koutě nešla zamykat, což zvlášť při zdejší klientele byla skutečnost značně nepříjemná, na WC absentoval toaleťák...atd atd. Abychom do nevábných postelí vůbec ulehly, zamířily naše první kroky s paní kolegyní do blízkého pajzlu na jedno. Pajzl byl skutečně hoden tohoto názvu. Obsluhující číšník vietnamské národnosti nám ochotně " vytvořil" volná místa přesazením zdejšího štamgasta a vypucováním zasviněného ubrusu, aby na něj vzápětí postavil dva orosené půllitry. Nálada i přes zažitý šok z ubytování byla výborná. Rozebíraly jsme situaci, těšily se na zítřejší halu, srkaly dobré Svijany. Na pokoji jsme pak učinily příslušná opatření. Na plachtu a polštář jsme si natáhli deky, já jsem si vytvořila dokonce " vlastenecké lože", kdy jsem ulehla na českou vlajku. V noci byl klid až na několik naháčů, cpoucích se vehemnetně do postele ( rozuměj- peruánec Body a Viky- milá to psiska Kočvarovic rodinky).

                  luxus.....                                     vlastenecké lože

   Následující dva dny patřily agility. Atmosféru v hale nelze popsat jinak než "neopakovatelná, skvělá, úžasná...."  Fanoušci svorně burcovali své reprezentanty k super-výkonům. A když se něco nepodařilo, halou zaburácelo utěšující : Není nutno.... a nálada byla stále výborná. Pořadatelé zvládli organizaci dokonale. Všechno běželo, jak mělo. Nikdo se ani na vteřinku nenudil a najednou tu byla neděle odpoledne a přiblížil se závěr celého mistrovství.

Důstojný ceremoniál zakončil tuto nádhernou akci. Všichni naši reprezentanti bojovali jako lvi, rozhodně jsme na ně mohli být pyšní. Nezbývá než konstatovat....škoda, že už je to pryč. :-(

       Tak jsme si to užily v místním pajzlu, jenž jsme si překřtily na

                                                "Las Vegas"

                                            Fotodokumentace ZDE

            Fotodokumentace z loňského MS ve francouzském Lievinu ZDE

                                                   KELPÍCI V BRNĚ

    Sobota 29. 9. 2012, 5 hod. ráno. Frčíme si to po dálnici přímo do Brna- cíle naší psí výpravy. Tentokráte jedeme bojovat o metály krásy. Moravskoslezská národka nám přišla důstojná k zakončení naší výstavní kariéry.

   Posádku auta tvoří Eva s Argitou a moje maličkost s Annie. Cesta ubíhá za malého provozu rychle, na přetřes přichází všechna možná témata. Časová rezerva nám umožní zastavit .V Lidlu  si alespoň mohu koupit svačinu. Psí holky vesele vyskakují z auta v očekávání nějaké zábavy. Nakonec však vezmou zavděk aspoň očichání několika brněnských obrubníků. Zajímavé zjištění zažívá Eva. Vystupuje ve svých nóbl šatech a začíná tušit, že tu cosi nehraje. " Kde se poděly mé kapsy," ptá se v duchu, " ještě včera jsem je tady měla," mele se jí palicí, než jí docvakne, že ty momentálně zdobí její zadnici. Vmžiku je jasné, že brzké ranní vstávání má své následky. Šaty při sporém ranním osvětlení oblékla naopak. Takto však šaty působí možná ještě impozantněji- nejvíce přední zip končící hluboko v klíně. Ranní zákazníci Lidlu pak byli svědky nevídané úchvatné převlékací show v autě. Obavy z dvou "hrbů" na zádech se ukázaly liché, vnady se nestihly do materiálu dostatečně "zapsat".Škoda....:-D.

   Usazujeme se u našeho kruhu č.8. Rozkládáme látkové domečky a holky do svých bejváků vděčně zalézají. Všude kolem je rušno. Všude kolem psi. Brzy se objevuje chovatelka Martina. Vítá se se svým odchovem. Psiska jí skáčou až na hlavu. Anninka vítá svým obvyklým způsobem a kousek dál stojící Argita se k Martině nemá šanci dostat. O chvíli později se už kelpíci důstojně producírují ve výstavním kruhu. Anninka mě chce potěšit a tak zůstává nebývale dlouhou chvíli v klidovém režimu.Ocas však ani na povel prodloužit nedokáže a přední nohy "chaplinky" vytočit do "normálu" taky ne. Dostáváme "velmi dobrou" právě s výtkou těchto chyb. Ale svorně se zaradujeme, že to máme za sebou. Annie je pro mě stále tou "nej", takže nezbývá než konstatovat, že paní rozhodčí to jen nepoznala :-).

    A jdeme se fotit. Martina, vyzbrojena foťákem vysokého kalibru, nás ( páníčky s pejsky jejího odchovu) vede do "fotogenických" míst. Lákavý foto-plac nacházíme v rozlehlé, téměř suché, kašně se sochou romanticky působící dámy na okraji. Překvapivě nejsme vyhozeni místními pořadateli. Dno je totiž pokryto zvláštní fólií, která by, dle mého, mohla působením psích drápků lehce dojít k úhoně. Zřejmě je počítáno s tím, že by případná škoda byla uhrazena z nekřesťansky drahého  výstavního poplatku.

                                                  Foto Martina Kalábová

   Když se vracíme z focení, na našich látkových domečcích je natěsno natlačena druhá řada. Vystavovatelky staršího věku si umístily své šiperky těsně v blízkosti kelpiích holek. Ty, jak známo, střeží své věci nekompromisně před každým, kdo by se jen trochu více přiblížil. Oproti očekávání zůstávají v nezvyklém klidu ( snad ve strachu, že by musely znovu do výstavního kruhu). Bereme si svačiny a vydáváme se bez pejsků na obhlídku stánků. Naštěstí jsem chráněna před útratou skromným obsahem své peněženky. V opačném případě kdo ví, jak by to dopadlo....! Vydáváme se balit. Už z dálky  vidíme, že "šiperkové" dámy z 2. řady si udělaly z našich kenelek bufetové stolky. Na Evině domečku leží plastový talířek s rozfifraným, nevalně vyhlížejícím obsahem. To Evu rozlítí. Nepříjemným, chladně odměřeným tónem dává dámě najevo, že hodláme balit. Fifravá dáma s pokornou omluvou okamžitě odebírá talířek z kennelky. Evě z očí metají blesky. V té chvíli však otáčí dnem vzhůru nádobu se svou zásobou pití a to se v podobě velké kaluže ocitá pod nohami peskované dámy. Ta neváhá a z tašky ochotně vytahuje ubrousky a papírové kapesníky. Louže mizí a Eva přehodnocuje svůj úsudek na dámy. Přece jen nejsou tak špatné :-D.

   A už si to zase frčíme po dálnici směr Ostrava. Bylo to hezké, bylo toho dost. :-)

    Eva a její převlíkací show                              A takto to dopadlo.

SVATOVÁCLAVSKÁ POHODIČKA - INTENZIVKA U ELIS

Takto jsme běhali ZDE

JAK JE DŮLEŽITÉ VÍTÁNÍ...!!!

Tak jak je Annie ne celkem všední a chováním standartní pes, tak je ryze nestandartní i její vyjadřování náklonnosti. Oblíbí-li si někoho, její nadšení, když ho uvidí, nezná mezí. Je  to směsice tance Svatého Víta a Tarantelly ( italský tanec prudkých pohybů, který se tančí jako terapie při kousnutí jedovatého pavouka Tarantule) v jednom. Vysoké výskoky se střídají s vrtěním celého těla, uši jsou přiblble připláclé k hlavě, z hrdla se derou kvílivé zvuky. Vítaná oběť se zmítá v poryvech Anduliných tlapek, je obšťastňována rozverným olizováním. K problematičtější součásti vítání patří Andulino typické štípání. Je projevem nejvyšší radosti, je to pocta, nejláskyplnější gesto v jejím rejstříku vyjádření sympatí. Dostává se opravdu jen někomu. ( Tedy skoro výhradně mně :-D :-D :-D) Ne vždy jsem však Andulčinou poctou nadšena. Někdy to také, holka, přežene a do "lásky" se pěkně "položí". To pak vyjeknu, a držíc se zaštípnuté části těla ( nejčastěji jde o břišní špekovitou tkáň) majznu Andule jeden výchovný....láska-neláska!

   Annie je typická tím, že uvítací orgie praktikuje nejintenzivněji na cizí ( tedy sousedy, příbuzné či známé...). Víc než na členy její domácí lidské smečky. Soused Karel by mohl vyprávět. Vracely jsme se tak onehdy z lesa po ranní procházce. Na konci vesnice se právě chystalo posezení u vesnického guláše. Chlopi stavěli stany a chystali veledůležité výčepní zařízení. Když Annie ze vzdálenosti asi 150m změrčila oblíbeného souseda, rozběhla se k němu tryskem a hlava nehlava jej drchlila za němého úžasu kolemstojících. Ti stáli, jak přikováni ve strachu, že si Annie všimne i jich. Karel má pro Annie opravdu slabost a tak byl vítací ceremoniál veskrze vzájemný. Mé volání z dáli však naprosto zbytečné....Podobně to vypadá, když k nám na návštěvu zavítá má matka, tchýně, bratři či známí. Dům se otřásá radostným štěkotem ( nepejskaři, nerozpoznající radostný tón štěkotu od vzteklého, by se mohli klidně domnívat, že u nás probíhá rozsápání návštěvníka smečkou krvežíznivých šelem), psiska probíhají všemi pokoji, bojují o svůj kus přízně, ocásky ( a Bertíksvůj pahýlek :-D) si mohou uvrtět...Nejvíce řádí Annie. Ta je schopna převálcovat psí kolegy i návštěvu. Živel. Nebo spíše všehny živly v jednom kelpiím těle.

   Tudle si náš táta postěžoval, že je Anninkou odbýván. Že uvítání "pána domu" a "chlebodárce" je chladné. Žárlíc na Karla zatoužil tu kelpií živelnost také ochutnat. Annie, jak by mu četla  myšlenky, mu včera předvedla svůj tyátr v plné parádě. Táta se vrátil z práce  a na zahradě si v teplých slunečních paprscích otevřel vychlazené pivko. V té chvíli ho zaregistrovala Annie. Vyřítila se na zahradu- schody vzala na dva skoky a už už muchlovala páníčka. Ten byl překvapen. Mile. Annie se opravdu snažila. Vyskakovala, kňučela, vlnila se jak  "šestka plech" a nakonec dospěla až k vrcholnému projevu lásky- štípnutí. To mělo být vrcholem Anninčina citu k němu, v této chvíli měl být na vrcholu blaha....jenže.....Anninka se v tom švungu přestala kontrolovat, štípnutí provedla až příliš snaživě ( chtěla se prostě vytáhnout a udělat páníčkovi velkou radost), takže se jí podařilo procvaknout pánovo nové nóbl triko přímo na prsou. Tím vítání skončilo tátovým nasupeným výrazem, naštvaným řevem ( Ann rychle vyklidila pole...nepochopena...:-(...chudina..:-( ) a brbláním pod nosem: " Debilní pes,...do pr...nové triko...atd atd....". Tak to vidíš, Anninko, tátovi se prostě nezavděčíš :-(.

   Vztah s Andulkou si budoovali sousedi od ranného "štěněctví"

ANNINČIN  ÁČKOVÝ VRH

  Na samotném začátku prázdnin Ann odhárala. V růžových bombarďácích byla vážně sexy a staroušek Bertíček prožíval její "voňavé" dny zcela konsternován. Žádostiv bližšího kontaktu jí vytrvale pochodoval skoro 10 dní za zadnicí. Konečně hárání odeznělo. Situace ve smečce se znormalizovala. Nyní po třech měsících jsem objevila několik dní po sobě zgruntu rozhrabaný pelech.Že by známka bordelářství? Nikoli - byla to faleška. Co na tom, že po třech měsících ? Annie si prostě chtěla březost řádně vychutnat. A copak u Ann platí nějaké normy???? Ve středu vpodvečer Annie "porodila". Na posteli uprostřed rozdrbaného potahu leželo malé červené plyšové srdíčko z Ikey. Novopečená mamá divýma očima ustrašeně a zároveň zlostně koulela po okolí. Jen se ozvalo capkání drápků po plovoučce, už byla ve svém pelechu. Odtud byla připravena rozsápat každého, kdo by se k jejímu srdíčku třeba jen přiblížil. Naštěstí hrozba platila jen pro psí kolegy. Během večera porodila ještě oslizlou gumovou hračku a když jsem jí obě " štěňata" šmahem zabavila, aby mi nezblbla úplně...jako Viktorka u splavu...vzala zavděk i plastovým kelímkům, které už už chtěla nakojit. Hormony si s ní velmi zahrávají. Bloumá nešťastně po bytě a hledá nějaký zašitý bejvák. Kňourá. Dokonce se naládovala k Bobině do šatny. Ta ji naštěstí dočasně pronajímá, takže nevypukl hlídací candrbál. Přesto jsme nešťastnici bez domova z šatny vyexpedovali. Smutná a nepochopená se zašila se svým falešným mateřstvím "k sobě" a asi se rozhodla vše zaspat. Snad v noci nevrhne další přírůstky.....:-D

                                                   ÁČKOVÝ VRH

Chovná stanice: Poděs of Vřesina

Červená mašlička: AKelim Plast Poděs of Vřesina

Žlutá mašlička: ASrdce Plyš Poděs of Vřesina

Hnědá mašlička: AOslizlok Guma Poděs of Vřesina

                                                      :-D

ZÁVODY, ZÁVODY PŘICHÁZEJÍ...ŠŤASTNÉ A VESELÉ...

Psi už zase ráno smutně koukají, když odcházím do práce. Já koukám smutně taky. Sporné je, kdo smutněji. Nejspíš já.

Závěr prázdnin už byl víceméně pracovní. Bylo třeba přepojit myšlení ze sladkého, relaxačního na šílené, záhulové. Přestože drezúra 28mi nevycválaných prvňáků mi zabírá celé dny ( rozuměj- příprava, papíry a lejstra), rozhodla jsem se, že neděle 9. 9. bude patřit přece jen pejskům. K vyjížďce na suchdoské závody mě přesvědčila "hecířka" Verča, která mi v zažranosti do psů a agility úspěšně konkuruje. I když se to ve mně "pralo"...jet či nejet?, zvítězila posedlost.  V 5 ráno zvonící mobil přežil. Místo, abych ho dobře mířenou ranou definitivně zlikvidovala, láskyplně jsem jej utišila a  jako myška proklouzla do kuchyně. O 90 minut později jsme si to už frčeli Verčiným fárem směr Suchdol. Ke koloritu Verčiných jízd patří různě dlouhé zajížďky. Daly by se  nazvat jejím hobby. Vždy naprosto přesvědčivě prohlásí, že cestu k cíli bezpečně zná, v průběhu jízdy však najednou znejistí. Překvapeně se rozhlíží, bloudí a v poslední fázi bezradnosti vysílá pasažéry ven z vozu obhlídnout 100-200metrů vzdálené orientační tabule. I já se před závodem kapku proběhla :-). Těsně před cílem jsme ještě maličko obkroužily Suchdol, až nás konečně chlopek nevábného vzezření dokázal donavigovat ke správnému cíli. Chybou číslo jedna se ukázala absence stanu, který si lenošně válel šunky v naší garáži a nám jeho přibrání nepřišlo nijak zvlášť důležité. Hořce jsme litovaly, když  jsme posléze marně hledaly okolo parkuru byť sebemenší kousek stínu. Dokonce i Annie, která pobyt v domečku snáší se zhnuseným výrazem na mordě, se do něj rvala o překot. Měla jsem silný pocit, že tam chce přečkat celé závody. Chtě nechtě ale musela ven...první jumping byl tady. Poučena z běhů smolíků a medíků jsem tak trochu čekala, že bychom snad...možná...pravděpodobně...kéž by...mohly parkur aspoň nějak provizorně dát. Verča bohužel špatně načasovala otočku a Biaggiho poslala nešťastně na jinou překážku. Od druhé skočky tak běžela naprosto uvolněně neb byla discvalifikována. Prohlídka a už jsme na řadě. Připravuji se ke startu, Ann ukázněně čeká na startovní povel. Ne, opravdu jsem nechtěla nikoho rozesmát, přesto by mi to asi nikdo nevěřil. Otáčím se kapku předčasně a nešťastně vysílám Annie na špatnou překážku. Tak to už tu jednou bylo :-D U koho že ty Vosy trénují? :-D. Zkouškový běh mi naštěstí spravil náladu. Dovedu si představit i jednodušší složení překážek, ale i tak je běh vcelku snadný- bez prvku správného načasování v úvodu. Annie předvádí naplno svůj kelpií temperament. Předpisově řeší zóny. Dobíhá s postupovkou 4:87 m/s. Výsledkem je 1.místo a třetí výborná. Taky Biaggi běžel hezky. Maličko si s Verčou neporozuměl ve slalomu, ale výsledkem bylo pěkné 3 místo. Před třetím během jsme se s Verčou posilnily gulášovou polévkou.

    Třetí běh- jumping 2 vypadal moc hezky. Parkuru dominovaly tři skoro rovnoběžné tunely. Žádné extra velké fígle a pastičky. Nápadité, běhavé. Verča se už těšila až na to vlítne. Málem se to povedlo, nebýt narychlo změněného řešení v druhé polovině běhu. Překážka Biaggiho zaujala natolik, že ji překonal hned dvakrát :-). Jinak ale podal tým moc pěkný výkon. To už se ale bohužel nedá říct o nás. Annie už působila unaveně, hůř se soustředila, což se projevilo brzy po startu jejím zarytým směřováním do jiného tunelu, než který byl v pořadí. S tunýlky jsme už něco zažily, takže jsem se trochu obávala, že se z nich dlouho nevymotáme a já budu muset být snad vypískána. No, nakonec jsme nějak doběhly, ovšem pastva pro oči to rozhodně nebyla.

    Přesto jsem ráda, že jsem na závody jela. Potřebujeme sbírat zkušenosti a  jsme-li první nebo poslední není to, co je úplně nejdůležitější. Připouštím ale, že být první je zaručeně příjemnější možnost :-)

 Takto jsme zaběhly zkoušku ZDE